Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život se čtyřmi muži - Mary

19. 1. 2011

 

dsc02707.jpg

    Život se čtyřmi „muži“

     Nejsem parkinsonik, i když díky zvýšenému úbytku dopaminu užívám Madopar a Rivotril na nemoc zvanou syndrom neklidných nohou. Nekroutí se mi nohy ve dne, ale v noci. Ale to není nic proti tomu, že mne život obdařil čtyřmi muži. A jen jednoho z nich jsem si vybrala dobrovolně. Ti další přišli nezváni, a ač jeden byl, alespoň v to věřím, vyhozen ze dveří, ti další už se mnou bydlí napořád.

     Po mnohých životních peripetiích jsem si myslela, že konečně přece jen tu pomyslnou třetinu života prožijeme s mým vyvoleným mužem v klidu. Ale ouha, první návštěva přišla jako blesk z čistého nebe. Mistr Parkinson. A rovnou se vrhl na mého muže. Ne že by se nezačal připomínat již několik let předem různými potížemi, jako je ztráta čichu, zmrzlé rameno, topornější chůze apod. Ale kdo věděl, že takto se ohlašuje právě on, ani lékaře to nenapadlo. Až teprve trvalé „počítání peněz“ v levé ruce mne přimělo donutit muže k návštěvě neurologa. To už jsem měla podezření na Parkinsonovu nemoc.  A potvrdila se. Já byla více zaskočena a hůř to nesla nežli ten, k němuž se parki přisál. Věděla jsem něco málo o této nemoci a během krátké doby jsem prostudovala vše, co bylo o ní dostupné v Univerzitní knihovně a později na internetu. Manžel bral nemoc celkem stoicky, jednak o ní téměř nic nevěděl, nechtěl vědět, jednak ten začátek byl nepříjemný, ale ne tak hrozný. Neuplynul rok a vloudil se k nám další pán, Nonhodgkin – zhoubné onemocnění lymfatického systému. To už bylo horší. Chemoterapie, imunoterapie a jejich následky, to bylo něco pro Parkiho, ten si liboval.  Aby nebylo těm dvěma pánům líto, přihlásil se opět za rok třetí pán, Zhoubný melanom. Po operaci byla zjištěna metastáze a opět operace a odstranění 16 mízních uzlin. To už jsem tedy měla doma, a často ve špitále, čtyři muže. Ten první, kdysi silný, mocný chlap, byl k nepoznání. Ti další tři zato vzkvétali. Naštěstí se tomu poslednímu, Melanomu, u nás přestalo líbit a práskl dveřmi. Doufáme, že se k nám už nikdy nevrátí. Ovšem ti zbývající dva, Parkinson a Nonhodgkin se u nás usadili natrvalo, nikdo je neumí zatím poslat ke všem čertům. Nonhodgkin zatím tiše spí a nabírá síly k dalšímu útoku, Parkinson vesele řádí. Žije s námi, rozpoznán, už 8 let a zabydlel se. Dokonce vnutil manželovi do ruky hůl. Když přestanou účinkovat léky, je jí potřeba venku i doma. Už ho Parki párkrát porazil na zem, nic pěkného.Člověk, když ho tak pozoruje, nediví se neznalým lidem, že nechápou a nevěří nemocnému jeho nemoc. No řekněte, ráno Parki cupitá jak baletka, při otáčení má co dělat aby neupadl a nežli se oblékne a upraví, stačím já v klidu posnídat. S hůlčičkou se vydá ven, občas zatuhne, sem tam zakolísá, a za hodinu se vrací svižným krokem zpět jak švihák lázeňský. Odpoledne hraje stolní tenis a při návratu  málem spadne na rovné cestě, protože najednou zatuhne a neudělá ani krok.  Co tomu chlapovi musí být, není on tak trochu alkoholik? No my, co s tím Parkim žijeme, víme své.

     Povím vám, že život s tolika chlapy není peříčko, ale žít se musí. Takže žijeme, snažíme se dělat vše co jde a dokud to jde. Jen ne se hroutit (to už tu bylo). Cvičíme, hrajeme stolní tenis, bowling a hlavně se účastníme co nejvíce aktivit, které pořádají Parkinson kluby. To je myslím ten nejlepší a nejlevnější lék proti všem nezvaným pánům.

     Mary

 

 

    

 

 
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28          

Statistiky

Online: 1
Celkem: 140560
Měsíc: 2387
Den: 73