Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh parkinsonika Johana 2 - Kdo je chlap

 

br31.jpg

KDO je chlap, co empatie a proč

Prolog

   Proč to děláš, vždyť z toho nic nemáš, musíš stále pro někoho něco dělat a když má někdo něco udělat pro tebe, tak najednou tě nezná. Kolikrát jsem už tohle slyšel? Věta, ve které je výčitka spojená se snahou trochu se mnou manipulovat. Dostává mě do situace, kdy z pro mě neznámého důvodu musím obhajovat a vysvětlovat mé chování, ačkoliv není v rozporu s žádným platným zákonem a morálkou. A proč to dělám? Odpověď je strašně jednoduchá ačkoliv ji spousta lidi nepochopí „dělám to proto, že můžu a chci“.

Tak a jedu na mistrovství Evropy v benchrestu (střelecká disciplina), jedu s myšlenkou nebýt poslední. Ono taky s Parkinsonem, když se vám klepe pravá ruka a pohyb prstu vázne, vybrat si střelbu za koníčka může někomu přijít jako dosti bláhově. Přihlásil jsem se do dvou disciplin z větrovky a čtyř z malorážky. Už první den zjišťuji, že co se tyče vybavení jsem o třídu až dvě pozadu. A tak se procházím a koukám na soupeře, kteří přijeli i ze zámoří nejen z Evropy, to bude debakl – a je. První den jsem předposlední. Pro mě dobrý nejsem poslední. Druhý den mě však poslední místo nemine. Klid, říkám si je to větrovka na tu stejně nemáš natrénováno. Zítra začne malorážka a to už snad bude lepší.
Mám novou malorážku s meoptou dalekohledem. Je to ale vlastně lovecká malorážka a ne sportovní – soustřel super okolo jednoho cm, puškohled perfekt, ale na beschrest kde na 25 m je desítka kroužek o průměru 2 mm, je to přece jen moc velký rozptyl, a ani jsem neměl čas se s ní “sžít“ a odzkoušet pořádně střelivo, kupodivu nejlepší přesnost dosahuji s našima klubkma. Zkouším i testované značkově, ale lítá mi to různě. Jdu do toho závodu a končím poslední, ale musím uznat, že ne zase s tak velkým bodovým rozdílem z 250 bodů možných 239 bodů. Na padesát metrů se ještě 15 bodů zhorším. Morálku mám na dně, chvilkami se sám sobě vymlouvám, že střílet umím a to je určitě vybavením. A v návalu depky už si říkám, no prostě, neumíš střílet, jsi k ničemu, kam ses cpal, a podobné myšlenky. Z nich mě vytrhne k večeru „telefon - hledal tě po telefonu náčelník (M.P.) zavolej mu.“ Volám a za chvilku ani nedýchám - „náčelníku zítra přijedu se svou flintou a vybavením. Půjčím vám ji, už se na to nemohu koukat, a do smrti bych si vyčítal, že jsem vám ji nepůjčil. Já tohle mistrovství nestihl, ale vy byste mohl jim tu klidnou vodu rozvířit“. Sedím a ani nedýchám, to jsem nečekal. Jako bych si to přivolal – budu mít špičkovou výbavu.
Ráno v 8 už mě náčelník čeká - a hned spustí o tom, že teď už se nebudu mít na co vymluvit, že vybavení je super a je to jen na tom, zda umím či neumím střílet. Hlavou mě bleskne, zda neposlouchal mé večerní nářky nebo zda neumí číst myšlenky. A zároveň mě napadne, že teď se opravdu ukáže, co je mnou a co zbraní. Jdu střílet v první rundě. Jsem nervózní, kolega z týmu mě říká, hlavně klid jsme tu pro potěchu tak to tak ber. Jo jen mě to nejde - první rána - střílím mimo nástřel a ještě čtyři další, jen abych zahřál hlaveň. U závodu se nesmí mluvit a já přesto jak bych slyšel náčelníka - kam to střílíš chlape, na to se můžu ………….., to jsem vsadil na špatného koně. Na celý závod je půl hodiny, stopky zkracují čas a mně se sevře hrdlo - první nástřelná………….. střed, druhá, třetí, čtvrtá, pátá vše středy - desítky. Cítím své srdce jak přidává, tepe mi jak splašené, první soutěžní rána a je to přesný střed. Druhá třetí …..vše desítky - celkem se střílí 25 ran. Po dvaceti se mi točí hlava – vše desítky. To sem jak ve snu dvacátá první tečuji desítku a to mě vzpamatovává, platí to jako deset, ale je to už na hraně. Ještě čtyři zbývají , kousnu se do rtu, aby mě bolest probrala a střílím poslední čtyři na přesný střed ( tomu se zde říká x), zbývá třicet sekund a je první závod za mnou 250 bodů a 16x. Nohy se mi podlamují, to je životní terč. Po hodině se dozvím, že první je Fin 250 a 24x, tak na toho nemám. Ještě mě čekají dvě kola. Druhé začíná, jak první jen nervy začínají pracovat - a s odřenýma ušima 250 a 13x. Hrome to je síla, u oběda plácám asi hlouposti jsem jak si mimo. Třetí runda, už o mě vědí všichni a já cítím v zádech spoustu pohledů. Outsajdr a teď dvakrát 250 bodů. Tlak cítím úplně, jak by se dal hmatat. První až dvacátá rána jsou desítky – já nevím, zda to napětí ustojím, přestávám střílet, mám ještě deset minut, zavírám oči a snažím se zklidnit a potlačit třes, pět minut hlásí rozhodčí do konce. Nabíjím – střed x, a další zase a zase pět posledních X. Málem mi tečou slzy. Do vyhlášení výsledku jsem jak na trní a jdu něco dělat – stěhovat stoly na 50-ti m střelnici.
Výsledky - jsem celkově čtvrtý na třetího mi schází 5x. Italové se u mého terče rozčilují a zvažují protest - nástřely jsou mimo nástřelné terče. Jak je u Italů normální, nevím, zda jsou rozčílení nebo ještě komunikují. V místnosti rozhodčích je závodník z Finska či Irska, nevím, ale též se tam mluví o mém terči, vypadá to všelijak a mé startovní číslo v řeči padá častěji než je to mě milé. Tak ještě mají na podání protestu dvacet minut a mě to přijde jako věčnost. Nakonec nepodají nic. Jsem čtvrtý na mistrovství Evropy a světovém poháru, za mnou zůstává čtyřicet šest střelců, z českého týmu jsem první. Při vyhlašování výsledků mě prezident pozve k bedně a pogratuluje. Šéf anglického týmu ještě navíc řekne, že jsem i přes svůj hendikep nastřelil neuvěřitelný výkon, tu se všichni postaví a začnou mi tleskat. Člen italského týmu přijde a obejme mě a z každé strany mi dá pusu. A já zadržuji slzy dojeti. Kouknu na náčelníka a nejsem si jist, zda na tom není jako já. Řekne jen, na padesátku jsem tu zas a jede pryč. Ještě mě čeká královská disciplina heavy warmint na padesát metrů.
Čtvrtek, jedu na posledy na střelnici, dnes je tady našlapáno, těch střelců je snad 60. Náčelník přijede a jdem se hned připravit. Ani netuším jak tréma a napětí mě dokáže rozhodit. Všichni mě zdraví a já mám hrozně dobrý pocit sounáležitosti, konečně mě respektují a snad i přijali, mám prostě pocit, že jsem střelec. A ještě jeden pocit – je ode mne očekáván výsledek. První rundu je bezvětří a já mám tři dolu - 247 bodů, rval bych si vlasy, kdybych nějaký měl, náčelník mě peskuje, kde jsem udělal chyby. Na druhé kolo začne foukat vítr a 244. To mě rozhodí úplně a na oběd jdu jak spráskaný pes. Vyvěšují první terče a nejdu se ani podívat na to jak všichni dopadli. Třetí rundu střílím už v pohodě - je mi vlastně jedno kolik nastřílím, vítr se točí a mě přijde, jak loterie kam zásah půjde. Dostřílím a náčelník mi říká, že je to hrůza, že mám minimálně šest dolu. No jo, tak mám, hlavně že jsem měl dobrý pocit říkám. Načeš náčelník řekne, že to je tedy dobře a že ostatním to také nešlo. Čekání na výsledky trávíme povídáním o všem možném jen o střelbě vlastně ne. U auta mě zastaví člen jednoho týmu, požádá mě o to, jestli se mnou může mluvit, a abych to neříkal ostatním. Má čerstvě diagnostikovanou (půl roku) Parkinsonovu chorobu. Je stejně vyplašený jako já kdysi, sedneme si na kávu a on se mě ptá jak a co. Snažím se ho uklidnit, a ačkoliv mu nic nezakrývám a ani nepřeháním, mám pocit, že se mi to daří. Když odchází, dlouze mi děkuje. Po sedmý večír vyvěsí výsledky, jsem celkově třináctý a mezi Čechy třetí. Stojím a mlčím u výsledkově tabule. Nutno poznamenat, že tentokráte nikdo nenastřílel 250 bodů. Konkurence je tak velká, že opět rozhoduji přesné středy, a na prvního mám ztrátu asi pět bodů. Stojím a přemýšlím, když za sebou uslyším „ snad jste nečekal lepší umístění, podívejte se, jaké jména jsou za vámi a kolik (asi 47), a to jsou tací, co se věnuji tomu to sportu už vice než dvacet let. Přesto ač patří ke špičce, jsou za vámi. Trochu pokory, váš čas ještě přijde, nejde vše hned a navíc tady na Evropě jste si už svou čtvrt hodinu slávy užil, když vám ve stoje tleskali“. Mám asi něco s očima, neboť se mi do nich derou slzy. Takovou řeč jsem od náčelníka nečekal, hrdlo mám stažený a vlastně až do konce vyhlašovaní to tak zůstane. Při loučení s českým týmem nemůžu už ani mluvit. A v jednu chvíli se musím otočit a z hluboka se několikrát nadechnout, aby emoce nepřevládly a já prostě, nebrečel. A náčelník? Ten je na tom stejně.

Epilog
Není úplně nutné někdy vědět důvod proč, a zač něco děláme pro někoho. Záleží, jaký pocit z toho máme. I když ostatní nepochopí důvod a hledají a ptají se vás - proč? Chlap se nepozná podle bezohlednosti a tvrdosti. Ale podle mě spíše podle toho, že dokáže i bez nepochopení pomoci jen tak, jen proto, že může a chce.

 

 

Příspěvek byl převzat z fora internetových stránek 
Společnosti Parkinson o.s. se souhlasem autora.Jana Durďáka

 


 

 

V září 2010 se pan Ďurďák zúčastnil Českého poháru a výsledky si můžete přečíst sami.

 

vysledkova-listina.png

 

 

Pan Durďák byl vybrán jako jeden ze čtyř reprezentantů ČR na Mistrovství světa ve sportovní střelbě benchrest , které se koná letos v USA v Charlestonu.

25.1.2011

 
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< duben >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Statistiky

Online: 3
Celkem: 147558
Měsíc: 2159
Den: 79