Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh parkinsonika Johana 1 - PN

Příběh parkinsonika Johana

Asi je nějaký důvod, proč mám parkinsona, proč ho mám již před 40. rokem věku. Způsobuje mi spoustu větších i menších starostí, řekl bych, že je otravný a neodbytný. Ale jednou je tady a tak spolu musíme žít a nějak se o to moje tělo podělit. Lhal bych, kdybych řekl – nevadí. Vadí a dost, překopal mi téměř celý život  Dnes a v tomto článku nechci nadávat na parkiho, ale pokusit se najit třeba málo, když ne pozitivního, tak úsměvného.

V roce 2001 jsem skládal zkoušku pro vedení plavidla na horním úseku Rýna v Wurtzburgu. Zkouška na celý den - písemka  a během pauzy na oběd ji zkušební  komisaři vyhodnotili a kdo uspěl mohl odpoledne jit k ústním. Tehdy již jsem měl třes v pravé ruce a při stresu se zhoršoval. Písemku jsem udělal a tak jsem předstoupil  ke komisi a oni měli hodinu na to, aby mi dokázali, že nic neznám.

Dva kandidáti přede mnou z ústní vyletěli, ten první mi při odchodu povidal: “těžké, moc těžké a tobě jako Čechovi nedávám moc šance." Druhý vyšel se sklopenou hlavou ani se nerozloučil a byl pryč. Teď byla řada na mně, vešel jsem a v učebně byli tři komisaři v modrejch uniformách. Nevěděl jsem, kam honem s rukou, protože strčit ji do kapsy mi v tuto chvili přišlo nezdvořilé. Když mi dovolili posadit se, úmyslně jsem si ruku přisedl. A začaly padat otázky. Odpovídal jsem jak nejlépe jsem dovedl, brzy jsem si všiml, že dva z nich to mají naučené z učebnic a jeden starši je praktik. Proto jsem se s odpovědmi obracel k němu, jako bych očekával souhlas s tim, co říkám. A také že jo, po každé odpovědi jako by souhlasně kývl hlavou. V jednu chvíli jsem měl pocit,  že na mě mrkl a po té se usmival. V tu chvíli jsem věděl, že zkoušku mám v suchu. Na závěr  ten praktik povidá: " tak pane kolego, zkoušku jste složil úspěšně, uměl jste, tak jste nemusel být tak nervozni, ačkoliv mě při mé první zkoušce se také ruce klepaly“. Tak mám takový dojem, že ten třes mi v této situaci vlastně pomohl.

Několik let jsem se styděl a ruku jsem různě schovával, aby si toho nikdo nevšiml. Dělalo mě to dosti nervozním  a zvláště, když si toho někdo povšiml a dal mi dobrou radu, ať to s tim alkoholem nepřeháním. Až když jsem konečně přiznal, že mám parkinsona a přestal to schovávat, se mi ulevilo a vtípky kolegů na lodi o tom jak chodím na malou nebo jestli synka, když chci pohladit po hlavě mu nenapohlavkuji,  ustaly. Prostě to vzali jako fakt a byl rázem klid.A mě tak nějak přišlo, že teď můžu byt sám sebou, už jsem se nehnal za kariérou lepší lodi, najednou byl ve  mně klid a já se začal věnovat vice koníčkům, začal dělat věci, které jsem drive odkládal a říkal si „jednou, až na to bude čas.". Tak nějak začal si vážit vice života a času. Zrovna nedávno při střídání posádky, mi kolega povídal: “Johan, vím že to vyzní blbě a vim že mi budeš oponovat, ale kdybych nevěděl  co je to za hnůj ta tvá nemoc, tak bych ti asi záviděl. Ty  žiješ více než my všichni ostatní tady na lodi." Neřekl jsem na to nic. Jen mě to donutilo k zamyšlení nad životem.Tak bych se chtěl zeptat všech, co čtou tenhle článek a mají parkiho,jestli mají alespoň jeden prchavý okamžik v soužití s touto nemoci ,kdy by se mohli pousmat  nebo jim nějak ta nemoc něco dala o čem se dá říci , že je to pozitivní?  Negativního je moc, ,to vime vsichni, ale zkuste se zamyslet ač vám to přijde jakkoliv nelogické.

                                                                                                                       Durdak Jan (Johan)

 
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28          

Statistiky

Online: 3
Celkem: 142963
Měsíc: 2113
Den: 89