Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh neparkinsonika mezi parkinsoniky-Zoja

 

img_4744.jpg

 

 

Můj vstup do života Parkinsoniků

 

8. ledna 2011

13:44

     Ač sama v invalidním důchodu, často jsem  trávila odpoledne procházkou, venčením psa. Už přesně nevím, kdy to bylo. Jednoho dne jsem se potkala s paní a od ní jsem se dozvěděla, že nepochází ze Skalice. Ráda by poznávala Skalici a okolí,  chodila do přírody a nemá s kým. Uvítala jsem to, ačkoli byla o kupu let starší než já, měla jsem parťačku na povídání a posluchač byla dobrý. Časem  jsme si řekly i věci, které jsme prožily a o  nemoci,  která nás trápí. Tady jsem slyšela slovo Parkinson.

     Při 4 hodinové pravidelné procházce nešlo neseznámit se s příznaky nemoci. Zažívaly jsme chvíle na, které obě vzpomínáme s humorem,  ačkoli některé situace v danou chvíli humorné nebyly. Ve chvíli,  kdy se mi poprvé zasekla uprostřed chodníku a blokovaly jsme dopravu, ona s nadávkami na parkiho as úsměvem na rtech vysvětlovala, že teď musí čekat , až „jí pustí nohy“. Trnula jsem neboť v takové situaci neznalý člověk si říká, že je opilá a provokuje. Nakonec jsem věc vyřešila po svém naložila jsem si jí jako pytel na záda a přenesla na chodník.

      Jeden den,  to už byla ve stavu, že  nemohla  na pravidelné procházky. Jsme se potkaly.Bylo  štěstí, že jsem  byla bez psa.Ona měla problém s chůzí. Lamentovala na osud a po dotazu kam vlastně  má namířeno,  mi sdělila, že ve Skalici se zakládá klub parkinsoniků a ona jde na první schůzku.

     Mne  samotnou tato myšlenka nadchla. Chtěla jsem své kamarádce í pomoci, a tak jsem jí věnovala  svůj čas a zúčastnila jsem  se s ní  této akce. Popisovat cestu nebudu . Ale spoustu legrace a pobavení  jsme zažily, neboť  s námi šli manželé kteří s ní bydleli v domě. Schůzka se konala v domově důchodců  a klub zakládal Jaromír Rejdák . Na této schůzce jsem v době vaření kávy byla zvolena  mluvčí. Do jak hluboké vody vstupuji  jsem nevěděla,  ale myšlenka  na založení takového klubu byla silnější. Nakonec po všech peripetiích jsem  našla pro klub jinou předsedkyni.  Té  dnes vděčím za to, že funkci vzala na svá bedra. Protože ve Skalici opadl zájem o klub, stále více lidí dojíždělo z Červeného Kostelce včetně cvičitelky, Klub se přesunul za nimi a členům ze Skalice bylo nabídnuto  dojíždění.

      Protože jsem nechtěla opustit svou  kamarádku, dál jsem jí pomáhala v jejím trápení, a tu jako doprovod k lékaři a sem tam radou, kterou jsem získávala  díky kontaktu s dalšími PN s kterými jsem  jako člen sympatizant zůstala v kontaktu. Navštívila jsem i akce pořádané Společnosti Parkinson. Nakonec jsem své členství ve Společnosti  zrušila ,ale opustit některé lidi to nejde. Ne pro ně samé i já mám potřebu  být jim na blízku,  čerpám  od nich nejen další informace  pro kamarádku, ale mám pocit, že  mě někteří mají rádi. Přesto, že vidění mýma  oči možná bolí.

 

Kdo jsem?  Přezdívku mám kusajka.  Jinak se jmenuji  Zoja  Jarolímková  pocházím z Krkonoš odkud jsem se po  provdáni   dostala  do České Skalice, kde jsem vychovala dvě děti a statečně (alespoň s i to myslím ) se peru s osudem .

P.S.

Přeju všem takto postiženým lidem  aby svůj osud opravdu vzali jen a jen do svých rukou. Aby se snažili informovat ty, kteří se  nemohou  vcítit do jejich stavu. Aby se  nebáli  otevřeně  o svém postižení hovořit  a neklesali na mysli narazí-li na nepochopení  některých zdravých jedinců. Jsme lidé a berme se s chybami jaké máme. Naučme se společně  zvolit správnou cestu, pokud se rozhodujeme, kterou cestou jít  a snažme se nalézt jiný rozměr života

 

8.1.2011                                                                                   „Kusajka“  (Zoja)

 

 

 

 

 
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28          

Statistiky

Online: 1
Celkem: 140560
Měsíc: 2387
Den: 73