Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh jedné z mnoha-Milena

                

folie50-2-.jpg

 

       

      Nedokážu přesně říci, kdy se u mne začala nemoc projevovat. Něco po padesátce se začal ohlašovat také přechod, tak jsem deprese přičítala této okolnosti. Rodina mne měla za hysterku a skončila jsem nakonec až u psychiatra. Neurologa jsem navštěvovala, protože problémy s migrénami to vyžadovaly. Začala jsem pozorovat třes ruky a neurolog diagnostifikoval Parkinsonovu chorobu.

       Bylo mi 53 let, měla jsem práci, která mne bavila. Pak 2 malé vnoučky, výborného muže, přátele. Neměla jsem moc času přemýšlet o tom, že mám PN. Nijak jsem se nehroutila, moc jsem toho o Parkinsonově nemoci nevěděla. Seznamovala jsem se s ní blíže o něco později, a to nejen teoreticky, ale i prakticky.

 

     Třes byl větší, levá strana stále méně funkční. Pak se tady objevil lék Requip a já jsem měla to štěstí, že jsem jím začala být léčena. Bylo to jako zázrak. Mohla jsem se rychleji pohybovat, levá ruka byla zase "moje". V té době jsem o nemoci už věděla víc a začala jsem se také více zajímat o problémy, které způsobuje pacientům PN. Moje dcera mi zjistila, že existuje Společnost Parkinson o.s., že  v našem městě funguje také klub této společnosti. Přihlásila jsem se do Společnosti Parkinson o.s., začala jsem chodit do klubu a navštěvovat pravidelná cvičení.

     Pak přišly problémy s páteří, nemohla jsem chodit. Po nějaké době se zjistilo, že mám vyhřezlé 2 ploténky. Tehdy mne zklamal můj neurolog, kterého jsem znala delší dobu a moc jsem mu věřila. Nerada na to vzpomínám vím, že je to vynikající lékař a odborník na PN.

     Paní doktorka neuroložka o mne pečuje již 4 roky. Návštěvy u ní jsou "pohlazení po duši"., i když vám není zrovna nejlépe. Má také zásluhu na zlepšení mého psychického stavu, který je tak důležitý pro nemocné PN. 

     Po několika měsících jsem se dostala na operaci páteře a díky lékařům na neurochirurgii v Českých Budějovicích jsem mohla opět chodit. Ještě v nemocnici jsem se dozvěděla, že u mojí mladší dcery bylo zjištěno onkologické onemocnění. V té době jí bylo 32 let, dětem 3,5 a 6 let. Bylo před vánocemi, před zápisem do první třídy. Dcera se léčila v Praze ve Vinohradské nemocnici a díky lékařům a v neposlední řadě i jejímu manželovi, je zatím v pořádku, i když je ještě v ID. Po zlepšení zdravotního stavu dcery přišla další rána. U mého muže zjistili nádor na ledvině. Následovala operace, chemoterapie. Na pana Parkiho jsem neměla vůbec čas myslet.

     Ale on se nevzdal. Hlásí se čím dál tím častěji, znepříjemňuje mi život. Mám rodinu, přátele, ale občas se cítím sama. Naše pocity a problémy jsou sice sdělitelné, ale pro ostatní lidi nepochopitelné. Nedivím se jim, kdybych byla na jejich místě, asi bych jednala podobně. Jsem vděčná za to, že jsem soběstačná, že ještě něco mohu dělat ve svém věku a při svém zdravotním stavu. Zapojila jsem se do činnosti Společnosti Parkinson o.s. v našem klubu. S pomocí mobilu, počítače a dalších lidí vyřizuji různé záležitost, které jsou třeba. Moc mi pomáhal můj manžel, který bohužel v březnu 2010 boj se zákeřnou nemocí prohrál. 

     Mezi parkinosniky jsem našla hodně nových přátel. Díky za ně, moc mi pomáhají a snad i já někomu z nich. Vím, že se na ně mohu obrátit v případě potřeby, i kdyby mi pomohli jenom dobrým slovem, je to vítaná pomoc.

     Moc jsem přemýšlela o tom, jaká moha být příčina nemoci. Snad to, že jsem přišla na svět s oslabenou nervovou soustavou? (Bylo to 10 měsícl po smrti mě starší sestry). Nebo to byla smrt mých rodičů? (Tatínek měl pohřeb 1 den po mých 40. narozeninách, mamka zemřela dva dny před svatbou mé starší dcery). Velmi mne zasáhla i smrt mého bratra, kterému bylo pouhých 54 let. Přiznám se, že největší rána byla těžká nemoc a později smrt mého manžela, Zatím jsem se ještě nedokázala úplně vzpamatovat,

     Přes všechny smutné vzpomínky a rány osudu , bylo těch hezkých chvilek v mém živtě určitě víc. Myslím, že stojí za to žít, i když v poslední době se stále více dotěrným panem Parkim.  

     Přeji všem nemocným i jejich rodinám, aby spolu zvládali problémy, které každý den  nemoc přináší. Vím, že to není jednoduché, ale držte se, co nejdéle to půjde.

                                                                                                                    "Milena"

 

 

 

 

 

 

...

 
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< leden >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          

Statistiky

Online: 2
Celkem: 138087
Měsíc: 2645
Den: 82