Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh další . Rodinný příslušník

Nikdy nejsi sám

     Nevím, jestli mám právo zrovna já napsat pár řádků o člověku, který se každý den trápí s otravou jménem „Parki“. Nejsem parkinsonik, člověk, který je mi blízký však tuto nemoc má a proto snad můžu následující řádky nazvat svou zpovědí, zkušeností a povzbuzením pro další, kteří budou tyto řádky číst, hledat radu nebo „pomocnou ruku“, aby věděli, že nikdy nejsou v boji s Parkim sami.

    Když se ohlédnu několik let nazpátek, uvědomuji si drobnosti, které by „obyčejný člověk“, který daného člověka jen občas vidí, považoval za neviditelné. Stále by si myslel, že je dotyčný ve skvělém stavu, stále fit a plný energie. Někdy jsou však dny, kdy člověk musí hodně bojovat a sbírat hodně sil, aby začal další den, zvlášť, když hned při probuzení Vaše tělo objímá otrava Parki a znemožňuje Vám obrátit se v posteli, v pohodě vstát, rozejít se, obléci se. A tak každé ráno lidé, kteří tento boj znají, začínají s jakousi přetahovanou, kdo z koho. Takto můžeme nazvat i ranní rozcvičku, protože záleží jen na každém, zda se trochu rozhýbe a aspoň na chvíli zažene parkiho do kouta nebo zůstane utiskován tímto otravou. Každé ráno proti sobě stojí rozespalý člověk s hromadou prášků a odhodláním vybojovat další den. Přidá-li se k tomuto však i obyčejná chřipka, již toto je mnohonásobně silnější boj a pak přicházíme na řadu mi blízcí, jacísi skřítkové pomocníci, abychom jim dodali sílu a odhodlání i přes další nástrahy zas bojovat. Někdy to znamená utěšování, jak mnozí znáte z dob, kdy jste uklidňovali malé děti, že to vše byl jen zlý sen, jindy je lépe stáhnout se do ústraní, protože je člověk raději sám.

     Jeden čas jsem tento postoj brala jako odhánění, odmítání pomocné ruky, dnes už vím, že je to pouze jakási obranná fáze, která když uplyne, je člověk rád opět za podání pomocné ruky. Ale prosím pozor. Nejde zde o žádné samaritánství, jak jsem někdy mohla slyšet od různých lidí. To vůbec ne. Vždyť člověk, který každý den tento boj podstupuje, je v našem srdíčku, hodně pro nás znamená a naše pomoc je přece to nejmenší. Dejme mu proto dost prostoru, ale zároveň neustupujme moc dopozadí, aby neměl pocit, že zůstal na vše úplně sám.

     Neznamená to, že nemůže vůbec nic udělat. To naopak. Jen je nechte, ať pomáhají, jdou něco kutit, něco udělat, vylepšit. A že to nedokončí v jeden den? No a co? Copak sami nemáme období, kdy se s nějakou věcí babráme jak dlouho a jindy stačí chvíle a jsme hotovi? Přijde mi i zbytečné dělat si nějaké rozvrhy na den apod. Nač? Člověk je pak akorát nervní, když ručičky na hodinách ukazují již 2hodiny odpoledne, měli jsme dělat již něco jiného a zatím ….? Jsme stále u první věci. Tady zastávám názor: „nemá se plánovat“. A opravdu. Když člověk nelajnuje svůj den, udělá někdy víc věci, než by si kdy pomyslel. No a jindy? Co je na tom,že si odpočinete, zdřímnete. No ženské, řekněte sami. Copak nejsme rády, že této chvíle můžeme využít k pořádnému vygruntování? Však to určitě znáte, když Vám chlap přeskakuje přes mokrý hadr, stále hudrá, kdy už budete hotová …. Na všem se přece dá najít nějaký ten klad, co říkáte J. Proto má rada závěrem: Zkusme se vždy, za každé situace, na všem najít aspoň trochu toho pozitivního.

                                                                  "jagababa"

 

Všem Vám přeji hodně zdaru při boji s Parkim a věřím, že řádky, které se sejdou na stránkách, budou pro nás navzájem povzbuzení, radou i jakous takous pomyslnou nápomocnou rukou, protože když člověk ví, že na nic není sám, vždy najde opět sílu začít bojovat. Proto nám všem, nejen „pacientům“, hodně sil do dalšího boje.

 



Zapnout původní vzhled stránky

na obsah


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28          

Statistiky

Online: 1
Celkem: 140560
Měsíc: 2388
Den: 73