Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh o kocourkovi Filipovi

Filip

Jednou okolo mikuláše se objevil u nás švagr, který dělá veterináře a v ruce měl přepravku na kočky, a v ní 6-ti letého perského kocoura: “přinesl mi ho jeden pán, abych ho utratil, ale neměl jsem to srdce, tak vám ho nesu. Poslední dva roky žil jen v téhle přepravce furt zavřenej, tak je trochu vyjančenej, ale on si zvykne” to nám řekl a zase odjel. A nám zůstala přepravka a v ní rezavej kocour. Jak mu budeme říkat ? Fillip, řekla manželka a u toho už zůstalo.

Otevřel jsem klec, kocour se tiskl v koutě a syčel jak had. Docela jsem měl obavu vsunout ruku do klece, “ukaž ty strašpytle” řekla žena a sáhla pro kocoura, který kupodivu na ni nesyčel .

Nechal se vyndat i pohladit, ale když  jsem ho chtěl pohladit já prsknul a byl v přepravce.

To asi nebudeme jen tak kamarádi řekl jsem si. Později jsem se dověděl, že poté co majiteli odešla manželka a nechala mu kocoura, ten muž s ním nezacházel zrovna nejlépe a tak se chlapů bál .

Přepravku jsme dali pryč a kocourek nám zalézal různě pod gauč a pod krb. Ven vycházel jen se najíst nebo v noci když byl klid. Noce já trávím u pc a tak vždy vylezl a koukal na mě.

Přijít se bál a pohladit ode mne už vůbec. Za to od manželky ano, ode mne si nechal dát jídlo a potom jsem musel odejít, aby se nažral. Ale po nocích byl můj tichý společník se kterým jsem často rozmlouval a někdy jsem měl pocit, že souhlasně mrká.

Postupem času se naučil chodit v noci ven - ale to už bylo jaro. Od žen se nechal hladit a chlapům se vyhýbal. Když jsem ho chtěl pohadit já, musel jsem ho odchytit, to mě chvilku trpěl, ale potom zaskučel, sek po mě packou s vytaženými drápky a šup, byl pryč. Jen tak na vzdálenost dvou až tří metrů mě pozoroval.

To se však změnilo, když  k nám přišel černej kocourek – Macek - neměl jedno oko a místo druhého velkou bouli – manželka ho kurýrovala a Filip ho přehlížel. Jenže jednou jsem Macíka choval v náručí a najednou Filip mi vyskočil na klín a doslova Macíka srazil a nechal se ode mne hladit – celou dobu koukal po tom černým kocourkovi a jakmile odešel, Filip seskočil a odešel. Příště zase – ty žárlíš, řekl jsem si a zkoušel vždy před ním vzít Macka a vždy stejný efekt, a když jsem stál a měl Macka v ruce, Filip mě třeba kousl do palce.

Také jsem časem vypozoroval, že po návatu z lodi “se mnou vůbec nemluví“, jak by říkal nechal jsi mě tu, tak si trhni a ani žrádlo ode mne nevzal. A když  jsem balil tasku, vždy mě pozoroval a po čase zjistil, že taška rovná se odjezd, tak se mi jednou do ní vyčůral. Ja si nevšiml, ráno jsem zavřel tašku a odešel na loď. Na lodi hned odjezd přes hranice a až večír jsem ji otevřel, že si vyndám věci a vše bylo načichlé kočičinou. Tak to se mi pomstil a já hned první večír na lodi pral. V duchu jsem řekl, že ho snad zabiju, ale jen v duchu. Přesto z mé strany přátelské vztahy ochladly.

A asi dva roky jsme se navzájem tolerovali, ale nemluvili spolu. Už  jsem to s ním vzdal. Jednou jsem si natíral okno ve sklepě, když se připloužil, vyskočil si na sklo toho okna a lehl si. “Vypadni” říkám mu a on nic. Vemu ho do ruky, postavím na nohy a on jen zaskučí a lehne. Tady něco nehraje, znova na něj sáhnu a on jen tiše zaskučí. Vemu krabici od bot, neb přepravku již dávno nemáme a tam ho položím. Musím s ním k veterináři. U auta na ulici potkám Ivanku, dceru souseda a ta mi říká: “pane tady tu kočičku před chvílí měl v tlamě dobrman, ona umře?” tak to nevím – odpověděl jsem a jel k veterináři.

Měl zlomená žebra a byl asi v šoku, ale kočka má sedm životů a tak se z toho časem vylízal. Jak byl zdravej, zase se mi začal vyhýbat. Pacholek, jak věděl, že když mu bylo mizerně, za kým přijít, věděl že já mu pomůžu. Ale jak měl špatnou zkušenost s tím pánem přede mnou, už nikdy se nenaučil důvěřovat chlapům. Měl mě určitě rád a nesnesl, když  jsem hladil jinou kočku. Jen nikdy se neodvážil mi už věřit, neb měl špatnou zkušenost a ta mu zůstala na vždy, jen když  už byl hodně starý, občas překonal svůj strach a přišel se pomazlit, jako by mi dával najevo: “ mám tě rád, ale jsi chlap a ty mi ubližili. Chodil také ven, ale byl opatrnější a vždy si pro mě přišel, abych ho pustil.

Byl to zvláštní kocourek myslim, že ta léta co u nás byl, bojoval sám se sebou a s touhou věřit, ale strach zvítězil. Třeba se bál zklamání. A také neměl rád, že mu mizím a zase se objevuji.

Nebyl už žádnej mladík, když jsme ho dostali a ještě než pošel, přišel se se mnou rozloučit. Už  mi nevyskočil na klín, jen si ke mě lehl a odešel.

Vlastně  jsem ho měl velmi rád, ač jsme často se sebou bojovali, ale zvykli jsme si na sebe a do teď ač je to 7 let mi schází.

                                                                                                                         Honza Ďurďák:

 
 

 

Poslední fotografie


Facebook



Archiv

Kalendář
<< březen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    

Statistiky

Online: 2
Celkem: 143319
Měsíc: 2270
Den: 86